Historie čaje

Čaj je po vodě nejčastějším nápojem, který pijí lidé po celé zeměkouli. Pro někoho je čaj nápoj, který zahání žízeň a osvěžuje, pro druhého je pití čaje spojeno s filosofií a příprava je celým obřadem.

Slovo čaj pochází z čínštiny a všechny jazyky světa ho převzaly. Tam, kam se dostal čaj po moři je jeho název “tea“, “thé“ atd., tam, kam se čaj dostal po souši, tam je jeho název “čaj“.

Slovo čaj se ve většině zemí používá pro nálev u listů čajovníku. V České republice dle platné legislativy – Vyhlášky 330/1997 Sb. pro čaj, kávu a kávoviny je čaj definován jako výrobek rostlinného původu sloužící k přípravě nápoje určeného k přímé spotřebě nebo nápoj připravený z tohoto výrobku. Tedy slovo čaj lze použít i pro nápoje připravené z jiných rostlin, než z čajovníku Camellia sinensis.

K objevení čaje dle legendy přispěl čínský císař Šen-nung. Tento legendární císař prý objevil léčivé vlastnosti mnoha rostlin. V Číně patřil mezi 3 legendární Žluté císaře a uctívali ho jako boha. Je považován za zakladatele čínského bylinkářství. Objev čaje je přičítán jemu, a to v již v roce 2737 př. n.l. Vypráví se, že jednoho dne, když odpočíval pod stromem a převařoval si vodu na pití, viděl několik lístků, které mu spadly do kotlíku. Když císař ochutnal tento lektvar zjistil, že je osvěžující a "objevil" i povzbuzující vlastnosti čajového listu.

Čína je také považována za pravlast čajovníku. Čaj v Číně zpočátku sloužil jako lék, nikoliv jako potravina. Pití čaje bylo doporučováno na celou škálu onemocnění, např. na zlepšení trávení, při únavě, bolestech hlavy a poruchách soustředění. Byl využíván i diuretický efekt čaje. Čaj se stal oblíbený mezi mnichy, malíři i básníky. Vytvořili o něm básně i příběhy, které se dochovaly do dnešní doby. Největší knihu o čaji ale napsal čajový mistr Lu Jü . Jeho kniha se jmenovala „Kniha o čaji“ (Čcha t´ing) a popisovala původ a pěstování čaje, způsoby přípravy a již tehdy upozorňoval na významný vliv vody na kvalitu nálevu ale velkou váhu přikládal i kvalitě čajových lístků.